Za prof. Václavem Tošovským...

V pondělí 26. listopadu, obklopen svými nejdražšími, uzavřel svou pozemskou pouť jeden z nejvýznamnějších chirurgů, jeden ze zakladatelů samostatného oboru dětské chirurgie, profesor Václav Vojtěch Tošovský, Dr.Sc., rytíř lékařského stavu. Odešla v něm mimořádná osobnost, kterou museli respektovat i bývalí mocipáni. Rodák z Českomoravské vrchoviny (narodil se 1. července 1912 v Proseči u Skutče) stačil vystudovat ještě před okupací a po episodě na interním oddělení nemocnice na Královských Vinohradech nastoupil na chirurgické oddělení Zemské dětské nemocnice a chirurgii zůstal věrný až do konce svého aktivního působení. Prošel několika klinikami, důkladně poznal nejen obecnou chirurgii, ale i ortopedii. Mimořádným impulsem pro jeho další kariéru se stal studijní pobyt ve Spojených Státech těsně po ukončení světové války, kde poznal řadu vynikajících pracovišť, nechal se inspirovat tamním prostředím i přístupem k řešení chirurgických problémů. Po návratu do Prahy ho postihla „šťastná náhoda“, kdy byl profesorem Zahradníčkem „zapůjčen“ na kliniku dětské a ortopedické chirurgie v nalezinci na Karlově, kde zůstal až do odchodu do výslužby (přitom se s klinikou stačil přestěhovat do nové dětské nemocnice v Motole). Velmi rychle získal respekt a uznání v odborných kruzích, které mu pomáhaly překonávat ideologický teror, který tehdy na vysokých školách panoval. Nepřehledné řady jeho dětských pacientů na něho vzpomínají jako na usměvavého, laskavého a důvěru vzbuzujícího přítele v bílém plášti, studenti pak na náročného ale vždy respektovaného učitele připraveného vždy poradit a pomoci. Pan profesor měl nejen osobní kouzlo a dar učitelství, ale i literární talent a tak spatřily světlo světa nejen učebnice, monografie a další práce odborné, vyhledávané na celém světě, ale i vzpomínky ze života a další knihy z oboru krásné literatury.

Dlouhá léta ho bylo možné potkávat ve všední den na podvečerních mších svatých u sv. Ignáce na Karlově náměstí, v neděli na Karlově. Síla jeho víry byla taková, že ji chtě nechtě respektovali i jeho nadřízení.

Pan profesor prožil dlouhý a krásný život, který ale nebyl nijak lehký ani snadný. Se svou manželkou musel pohlédnout do hrobu vlastního dítěte, vychoval dalších 5 dětí, radoval se z početné řady vnoučat a pravnoučat a do poslední chvíle neztratil zájem o vše kolem sebe.

Myslím, že pan profesor může předstoupit před Stvořitele se stejným závěrem jako svatý Pavel . „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“. Kéž mu Pán za vše dobré odplatí mírou vrchovatou.

Requiescat in pace.

Doc. MUDr. Petr Hach,
Předseda pražského kolegia a katolických lékařů