Radio Proglas: Právo na život a potratové zákonodárství

I. Legislativní situace v českých zemích

V Československé republice platil po roce 1918 nadále rakousko-uherský trestní zákon č. 117 z roku 1852 O vyhnání plodu. Úmyslné vyhnání plodu nebo navození takového porodu, že se dítě narodilo mrtvé, bylo definováno jako zločin a bylo trestáno vězením od jednoho až do pěti let - a to se týkalo jak ženy, tak otce dítěte při jeho spoluvině. Vyšší trest náležel tomu, kdo potrat provedl. Pokud lékař provedl potrat pro zachování života matky, nebylo to považováno za zločin.

Tento zákon platil až do roku 1950, kdy v trestním zákoníku byl uveden paragraf 218 O usmrcení lidského plodu. Potrat byl dále považován za zločin, ale nebyl trestán, pokud byl proveden se souhlasem těhotné lékařem ve zdravotnickém zařízení po vyjádření dalšího, úředního lékaře, že by donošení plodu nebo porod vážně ohrozily zdraví nebo život ženy, anebo pokud by některý z rodičů trpěl těžkou dědičnou nemocí. Poprvé se tu objevila tzv. genetická indikace. Souhlas nesvéprávné ženy mohl být nahrazen souhlasem jejího právního zástupce.

K nápadnému posunu v chápání celé problematiky - a k přiblížení legislativy sovětskému modelu, došlo v roce 1957. Tehdy přijalo Národní shromáždění zákon č. 68’1957 Sb. O umělém přerušení těhotenství. V preambuli zákona se mluvilo o “rozšíření péče o zdravý vývoj rodiny a o ochraně zdraví žen ohrožených zákroky nesvědomitých osob mimo zdravotnická zařízení”. Zákon umožňoval provedení potratu na žádost ženy pouze v nemocnici po tom, co zvláštní komise měla posoudit důvody, které k podání žádosti vedly. Šlo o velmi široce a liberálně stanovené zdravotní a sociální indikace, tzv. důvody zvláštního zřetele hodné. Jen vzácně se stávalo, že komise potrat nepovolila. Signatářem tohoto zákona byl mimo jiné tehdejší ministr zdravotnictví Plojhar.

Naprostou liberalizaci potratů u nás přinesl zákon ČNR 66’86 Sb. O Umělém přerušení těhotenství, který platí dosud. Došlo tu k dalšímu posunu: Podle preambule upravuje zákon umělé přerušení těhotenství “se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství”. Potrat podle tohoto zákona tedy není trestný čin, nejde tu o stanovení beztrestných výjimek, a neobsahuje ani slovo o ochraně práv plodu. Potrat je v této souvislosti de facto považován za metodu regulace porodnosti. Podle současně platné úpravy je potrat možný na základě písemné žádosti ženy bez udání důvodů, a to do 12. týdne těhotenství, pokud to její zdravotní stav dovoluje. Po této lhůtě až do 22. týdne je možný zákrok ze zdravotních důvodů nebo z důvodů poškození plodu. U dívek mladších než 16 let je k potratu nutný souhlas rodičů nebo zákonných zástupců, u žen ve věku mezi 16 a 18 lety je zákonný zástupce informován o provedeném potratu dodatečně.

Tento zákon byl připravován téměř potají, bez jakékoli veřejné diskuse. Na jaře roku 1986 o něm na veřejnost pronikly první zprávy, které vyvolaly řadu protestů, zejména katolických laiků, ale i evangelíků, důrazný dopis napsal předsednictvu vlády ČSSR kardinál Tomášek. Petici českých katolíků podepsalo přes 6000 občanů. Státní bezpečnost tehdy část podpisových archů zadržela spolu s jejich předkladatelkou paní Marií Kaplanovou. Na veřejnost a do médií se z toho nic nedostalo, ale všechny ohlasy pak byly publikovány v samizdatovém sborníku Právo na život. Liberalizace potratů vedla brzy k prudkému vzestupu jejich počtu - a jelikož bylo téměř vyloučeno veřejně mluvit o statutu embrya a jeho právech, považoval velká část veřejnosti skutečně potrat za zákrok sice nezdravý, ale nikoli nesprávný - protože byl přece zákonem povolen.

II. Zahraniční legislativa

Provádění úmyslných potratů je ve světě regulováno legislativou trojího typu:

Za prvé jsou to zákony, které důsledně respektují právo plodu na život a potrat zakazují buď absolutně, nebo umožňují beztrestné provedení výkonu při ohrožení života nebo zdraví těhotné ženy, případně tam, kde k otěhotnění došlo v důsledku trestního činu.

Druhý typ zákonů váže beztrestnost potratů na lékařské dobrozdání a na určité zdravotní a sociální indikace ze strany matky i plodu, a stanoví lhůty, do kdy je potrat možno provést.

Zákonodárství třetího typu je zcela liberální, vychází z respektu k autonomii ženy, a nebere ohled na ochranu plodu Umožňuje beztrestné provedení úmyslného potratu na přání ženy kdykoli až do 28. týdne těhotenství. Tato úprava bývá často motivována ekonomicky a demograficky.

V zákonodárství našich sousedních členských zemí Evropské unie je potrat nadále považován za trestný čin proti lidskému životu a úprava provádění potratů je obsažena v trestním zákoníku. To samo o sobě má svůj význam pro veřejné mínění. Přitom je dána beztrestnost výkonu při dodržení určitých podmínek: V Rakousku a SRN je to dodržení lhůty 12 týdnů od početí, žena musí být vyšetřena lékařem, který ji musí poučit právech plodu a o zdravotních rizicích potratu, pozdější potrat do 22 týdne je beztrestný při zdravotních indikacích, při genetickém poškození plodu a např. u nezletilých žen. Zdravotničtí pracovníci mohou provedení potratu a spoluúčast při něm odmítnout z důvodů svědomí. Německý zákon předepisuje podrobné poučení lékařem a povinnou návštěvu poradny, která ženě nabídne psychologickou i hmotnou pomoc a vydá o konzultaci potvrzení. Specifikem SRN je stanovisko ke genetické indikaci: Na základě nacistické zkušenosti s eugenikou není uznávána “indikace z hlediska plodu”, potrat může být ženě povolen při hrozícím poškození plodu proto, že by to pro ni znamenalo neúnosnou psychickou zátěž. Francouzská úprava je obdobná, potrat na žádost je beztrestný do 10. týdne. Žena musí být poučena lékařem a musí od něj dostat příručku s adresami organizací, které jí i dítěti mohou pomoci i po sociální a hmotné stránce, povinně musí navštívit poradnu, které má vyložit důvody, jež ji k potratu vedou. Mezi podáním žádosti o potrat a provedením výkonu má uběhnout alespoň týdenní lhůta, aby nedošlo ke zkratovému jednání, a do rozhodování má být dle možnosti zapojen i otec počatého dítěte, u nezletilé její rodiče.

III. Výhledy

Od začátku roku 1990 se u nás začaly ozývat hlasy žádající novelizaci zákona u umělém přerušení těhotenství. V tehdejší situaci bylo jasné, že není možné zavést příliš restriktivní normu, ale že je možno alespoň v dikci zákona ukázat, že umělý potrat není antikoncepční metodou, že není zákrokem týkajícím se pouze ženy a že je naprosto špatným způsobem řešení nežádoucího těhotenství. Po mnoha diskusích vznikl na Ministerstvu zdravotnictví ČR návrh novely, který - ačkoli byl velmi opatrný - vzbudil velký odpor. Jednak “zleva”, jednak ze strany některých věřících, kteří žádali radikální zákaz potratů. Po dlouhých diskusích a mnoha průtazích se došlo ke kompromisnímu návrhu, který byl schválen vládou a předložen poslanecké sněmovně - ale do voleb v roce 1992 nebyl projednán a pak už nebyla politická vůle se k němu vrátit. Je to totiž téma velmi horké a kontroverzní a je třeba ocenit odvahu těch, kdo je znovu nastolují. Veřejnost snad už dnes ví něco víc o vývoji lidského plodu a uvědomuje si, že i on má svá práva - a pokud si to neuvědomuje nebo pokud je neuznává, ví, že je to téma k diskusi.Poslední dokumenty Rady Evropy také jednoznačně definují lidské embryo od početí jako lidskou bytost, která si zasluhuje ochrany. To se vztahuje nejen k potratovému zákonodárství (jeho změna je natolik politicky citlivá, že i v zahraničí k tomuto tématu politici přistupují opatrně), ale týká se to především nových zákonů o umělém oplození, klonování, pokusech na embryích. Většina evropských států má v této oblasti již velmi podrobné zákonodárství , zatímco u nás zákonná úprava chybí. Tady je velmi důležité od začátku postupovat obezřetně - snazší je udělat dobrý nový zákon, než zasahovat do navyklého řešení. Jak můžeme číst v Encyklice Evangelium vitae, zákonodárce nesmí hlasovat pro nový nemravný zákon, ale může - pokud projeví svůj osobní zásadní postoj - podpořit změnu stávajícího špatného zákona, která by byla krokem správným směrem a zmírnila negativní účinek dosavadní legislativy.