Naděje mateřství a etická praxe v gynekologii

5. – 9.listopadu 2008 se konala v Římě 5. konference katolických gynekologů a porodníků. Sjeli se na ni účastníci nejen z Evropy, ale i z Afriky, Ameriky, Austrálie.

Celou konferencí se prolínalo téma naděje. Konference byla rozdělena do jednotlivých tématických bloků: porozumění naděje, naděje a lidská práva, Encyklika Humanae Vitae - naděje v praxi, potrat – absence naděje, etická praxe v gynekologii a porodnictví – naděje pro budoucnost.

Přednášejícími byli nejen lékaři- gynekologové, ale i psychologové, psychiatři, bioetici, a také teologové, zabývající se problematikou pastorace, významem encykliky Humanae Vitae a dalších encyklik, věnujících se ochraně života, úctě k životu. Zazněly příspěvky o podpoře rodiny a zdůrazňující význam manželství.

Zazněly studie k problematice postabortivního syndromu, souboru příznaků, kterými trpí oběti po podstoupeném potratu. Velice emotivní bylo svědectví ženy, která sama před více lety potrat podstoupila a nyní v Austrálii organizuje Hnutí obětí potratu a násilí. Potvrdila pocit prázdnoty, opuštění, který se po zákroku dostavil. Zajímavá byla prezentace Oizimice z Velké Británie, který se zabýval vlivu potratů na ty, kdo je provádějí. I když studií je málo, je prokazatelné, že u tohoto personálu dochází k odlidštění, instrumentalizaci pacientek, lékaři i personál hovoří o výkonu, ne o ženě – pacientce.

Velice přínosné byly přednášky dr. Sylvie de Kermadec z Paříže, která se věnuje problematice prenatální diagnostiky. Zdůraznila, že testy a veškerá vyšetření mají smysl a opodstatnění jen tehdy, pokud vedou k následné léčbě. Pokud mají vést k smrti dítěte – paliativnímu potratu, tak jsou morálně nepřípustné. To jsou v podstatě i testy, které se provádějí z krve v našem prostřední známé jako tripletesty, ať již prováděné v 11. či 16. týdnu těhotenství. Ve svých sděleních lékařka potvrdila, že teorie, že by se rodiče snad lépe připravili na nemoc, kterou zatím léčit neumíme, jako je Downův syndrom nebo Turnerův syndrom, je mylná. Naopak mnoho rodičů potvrzuje, že období mezi sdělením diagnózy a porodem dítěte bylo jejich nejhorším obdobím v životě. Mnohé příznaky, provázející dané onemocnění, navíc rehabilitací či dalšími léky řešit umíme, a tak situace i po porodu takto nemocného dítěte nemusí být zdaleka tak hrozívá, jak se jeví informace z internetu či odborných publikací.

Protože se jednalo o gynekologickou konferenci, zazněla i odborná sdělení k problematice řešení nechtěné neplodnosti. Zdůrazněn byl význam pochopení zásad rozpoznání známek společné plodnosti, možnosti léčby tak, aby došlo nakonec k početí při respektování všech morálních a etických zásad- tedy bez asistované reprodukce či intrauterinní inseminace.

Byla připomenuta rizika, které přináší užívání umělé antikoncepce – nejen zdravotní, etická (možnost potratového účinku hormonální antikoncepce či nitroděložních tělísek), ale i osobnostní, vztahové problémy, které antikoncepce přináší do vztahu mezi mužem a ženou.

Z České republiky se konference zúčastnili tři gynekologové, MUDR. Ludmila Lázničková z Brna, MUDr. Zuzana Psotková z Uherského Hradiště a MUDr. Milan Nesyba z Karlových Varů. Dr. Lázničková přednesla vyžádaný příspěvek na téma příprava gynekologů – odvaha být katolickým gynekologem. Zdůraznila, že v praxi katolického gynekologa to neznamená jen neprovádět umělé potraty, to je jen špička ledovce. Znamená to také nepředepisovat a nedoporučovat umělou antikoncepci, naučit manžele pochopení a respektování společné plodnosti, léčby nechtěné neplodnosti tak, aby se nemusely podstupovat neetické praktiky umělého oplodnění či inseminace, ale že tato praxe představuje zdůrazňování významu manželství, rodiny, denodenní přijímání ženy – pacientky, nenarozeného dítěte, ale i jejich rodiny.

Popisek k obrázku: MUDr. Ludmila Lázničková ve společnosti polského lékaře dr. Chazana a P. Jaroslava Szymzaka před svou přednáškou v Římě

Ludmila Lázničková