O globalizaci, chudobě a poslání katolických lékařů

22. kongres FIAMC, Barcelona, 11. - 14. 5. 2006

„Globalizace je dar s neomezeným potenciálem působit dobro i zlo. Je-li založena na sociální spravedlnosti, může přispívat k ekonomickému osvobození nerozvinutého světa. Nedbá-li se však lidské důstojnosti, lidských práv a spravedlnosti, může globalizace dále rozšiřovat nesmírnou propast mezi privilegovaným světem a světem chudoby.“

Stephen Fernandes


Světová federace asociací katolických lékařů (FIAMC) pořádá své kongresy vždy po čtyřech letech, její tentokrát už 22. celosvětový kongres se konal v květnu letošního roku ve Španělsku, v katalánské Barceloně. Uspořádán byl velkolepě a přes drobné organizační a jazykové zmatky se vydařil. Mezi 1500 účastníky ze všech kontinentů převažovali vzhledem k tématu zástupci z chudých a rozvojových zemí a ze zemí postkomunistických. Jejich účast byla subvencována, dostali různé slevy a bezplatné nebo velmi levné ubytování v saleziánském semináři. Tak se např. takového setkání mohla poprvé zúčastnit početná delegace z Ukrajiny, která také zorganizovala jednu z ranních bohoslužeb v liturgii sv. Jana Zlatoústého. I česká delegace byla poměrně početná a potěšitelně – až na několik výjimek – mladá. Mezi africkými účastníky převládali velmi sympatičtí biskupové katolických diecézí ze subsaharských zemí. Charakteristický pro evropskou situaci byl malý počet účastníků ze zemí západní Evropy (tak se také stalo, že pořadatelé nedosáhli plánovaného zisku, který měl být věnován organizaci Mater Care, a že jim dokonce hrozí bilanční ztráta). V kuloárech se uvažovalo, že důvodů pro takový nezájem může být více: jednak odpor ke „spolkaření“ a na druhé straně členství řady věřících lékařů v různých jiných organizacích, nebo i určité rozpory uvnitř místních církví mezi konzervativním a progresivním křídlem, které se vždy nedaří řešit v úctě, lásce a toleranci.

Za patrona kongresu byl zvolen katalánský lékař a kněz blahoslavený Pere Tarrés (ostatně jedno z paralelních sympozií bylo věnováno osobnostem svatých lékařů). Slavnostního zahájení se zúčastnili významní zástupci církve i státu, mezi jinými reprezentant španělské královny Sophie, která nad kongresem převzala záštitu, papežský nuncius Mons. Manuel Monteiro de Castro, metropolitní barcelonský arcibiskup Mons. Lluis Martinez Sistach a Mons. José Luis Redrado OH, sekretář Pontifikální rady pro pastoraci zdravotníků. Úvodní programový projev na téma globalizace, chudoba ve světě a poslání církve pronesl kardinál Renato Martino, prezident Pontifikální rady pro spravedlnost a mír.

Program byl bohatý – mimo bloky přednášek v hlavním sále probíhala paralelní sympozia představující různé aktivity katolických lékařů ve třetím a čtvrtém světě (tj. ve světě chudoby v rozvinutých zemích). Pozornost si zasloužila zejména Mater Care, organizace poskytující péči o těhotné ženy a rodičky a školící porodní asistentky v jihovýchodní Asii a Africe, dále sympozium katolických psychologů, workshop o přirozeném plánování rodičovství (Renaler) a program Teen-Star zaměřený na citovou a sexuální výchovu mladé generace. Z doprovodných výstav nás zaujala prezentace misijních činností různých řádů, kongregací a laických sdružení; zástupci Ephiphany Medical Missions promítali filmy o dispenzářích a denních centrech pro bezprizorné děti v Petrohradě a Nigérii. Jde o mezinárodní lékařskou organizaci se sídlem v Brně, kterou vede MUDr. Pavel Zvak. Pokud jde o českou účast, ve volných sděleních vystoupil dr. Marcel Drlík, který představil karmelitánskou misii ve Středoafrické republice a přednesl své zkušenosti z práce v tamní nemocnici, která je dosud stále ohrožována politickým neklidem a řáděním povstaleckých band.

Mezi základní lidská práva patří právo na dostupnost zdravotní péče

V prvním bloku přednášek věnovaném dostupnosti zdravotní péče, právům těch nejchudších a problémům spravedlnosti v péči o zdraví vystoupil s obsáhlým a výborně dokumentovaným projevem indický delegát Rev. Dr. Stephen Fernandes, ředitel bioetického centra FIAMC v Bombayi. Zabýval se v něm dopadem přechodu od národní tržní ekonomiky ke globálnímu tržnímu hospodářství s mezinárodním finačním a výrobním systémem. Tato změna, která prospívá zemím s velkými a silnými ekonomikami a zdatným jedincům, zároveň rozšiřuje propast mezi nimi a slabými, chudými zeměmi i lidmi. Během posledního desetiletí tyto polarizující síly zesílily a vytvořily zhruba sto milionů chudých uvnitř bohatých společností navíc k 1,3 miliardy lidí „na periferii“, kteří žijí za méně než jeden dolar denně. Tak definuje Světová banka extrémní chudobu. Podle Stephena Fernandese vyžaduje globální tržní hospodářství globální etiku se spravedlivými sociálními poměry sloužícími lidstvu.

Chudoba ohrožuje zdraví, vede ke vzniku nemocí a k nedostupnosti přiměřené léčby, a nemoc zase zhoršuje chudobu postižených jedinců a jejich rodin. Podle odhadu Světové banky žije na světě 6 miliard lidí v chudobě, z toho 1,1 miliarda (jedna šestina lidstva) v extrémní chudobě. V počtu chudých je na prvním místě Asie, v samotné Indii je extrémně chudých 250 milionů obyvatel. Procentuálně však vede Afrika, kde je extrémně chudých 50 procent lidí. Na celém světě umírá ročně 8 milionů obyvatel prostě proto, že jsou tak chudí, že nemají na živobytí. Přitom nejpostiženějšími mezi chudými a tím také nejvíce zdravotně ohroženými už od dětství jsou ženy.

Otázka spravedlnosti ve zdravotní péči je dnes hlavním problémem etiky v biomedicíně. Důstojnost lidské osoby stvořené k Božímu obrazu a Kristem vykoupené je vlastním, nejhlubším základem lidských práv, mezi něž patří také právo na zdravotní péči. To je také oficiálním učením církve, vyjádřeném např. v dokumentech jako jsou Populorum Progressio a Pacem in Terris. Zdravotní péči bez jakékoli diskriminace požadují také současné mezinárodní dokumenty vydané OSN, SZO, UNESCO aj.

Péče o nemocné má být prostoupena láskou k bližnímu, ale protože jde o základní lidské právo, musí být poskytována v rámci spravedlivého systému. Je přitom pochopitelné, že rozsah a kvalita péče se musí lišit podle ekonomických možností a tradic té které země. Proto se také musí lišit zdravotnické systémy bohatých a rozvojových zemí.

I pro rozvojové země platí podle Stephena Fernandese, že spravedlivý systém zdravotnictví musí vyhovovat kritériím dostupnosti, efektivity, kvality, rovnosti a udržitelnosti. Liberální model zdravotnictví, počítající s tím, že lidé mají být schopni starat se o vlastní zdraví, nedbá toho, že právě nemocní a různě handikepovaní toho nejsou schopni a že chudí lidé si také nemohou platit komerční zdravotní pojištění. Proto autor doporučuje komunitární systém zdravotní péče, kdy základní péči, zdravotní výchovu, prevenci a podporu zdraví poskytují místní vyškolení dobrovolní zdravotníci, kteří pak podle potřeby zprostředkují kontakt do zdravotnických středisek a nemocnic různého stupně. Financování nutné péče doporučuje autor systémem svépomocných „družstevních“ pokladen. Indické zdravotnictví je z nejvíce privatizovaných na světě. To spolu s patenty udělovanými farmaceutickým společnostem vedlo k ohromnému zdražení zdravotní péče. Z více než jednoho milionu indických lékařů pracuje většina ve velkých dobře vybavených zařízeních; o práci na venkově není zájem a věnují se jí ti, kteří nejsou schopni uplatnit se jinak. Školné se splácí po dostudování, takže mladí lékaři se pak snaží „vyždímat“ co nejvíce své pacienty. Proto zavedla např. lékařská fakulta sv. Jana v Bangalore systém, podle něhož jsou přijímáni k bezplatnému studiu ti uchazeči, kteří se zaváží po absolutoriu pracovat dva roky v chudých venkovských oblastech a ve velkoměstských slumech. Právě katoličtí lékaři by měli do zdravotnictví vnášet zanedbávané hodnoty úcty k životu, lékařské etiky, efektivní komunikace a pochopení pro dynamiku venkovského rodinného života.

Autor uzavřel svůj referát výzvou k solidaritě. Lidský život nesmí být komercializován. Proces globalizace by měl zahrnovat globální soucítění a solidaritu s trpícími lidskými bytostmi, aby bylo dosaženo dobra pro všechny. Pouze zdravá globální etika soustředěná nejen na ekonomické imperativy, ale i na spravedlnost a sociální odpovědnost může dát globalizaci lidskou tvář.

Afriku decimuje chudoba a válka

Podobně vyzněl druhý den kongresu věnovaný jednotlivým kontinentům.

Situaci afrického zdravotnictví vylíčil na modelu Pobřeží slonoviny biskup z Abidžanu, Mons. Joseph Ake. V zemi s více než 15 miliony obyvatel a s třímilionovým hlavním městem je velice nedostatečné a špatně vybavené veřejné zdravotnictví, charakterizované navíc nedostatečnou kvalifikací a odpovědností zdravotnických pracovníků. Nemocní musí za zdravotní služby platit, proto je pro mnohé zdravotní péče nedostupná. Veřejná zdravotnická zařízení jsou organizována na několika úrovních až po univerzitní nemocnice, které poskytují péči převážně chudým obyvatelům. Soukromý sektor slouží střední a majetnější vrstvě, ale i tam péče nedostačuje. Příjmy lékařů jsou malé a vedou k jejich značné fluktuaci a vyhledávání lépe placených míst. Během posledních dvou desetiletí se zkrátila očekávaná délka života obyvatel z 58 na 50 let. Hlavní příčinou je infekce HIV/AIDS, ale uplatňují se i další faktory, především ekonomické, a nehygienické životní prostředí, vedoucí k velkému výskytu infekčních a parazitárních chorob, znovu se objevují velké endemie. Mateřská úmrtnost je 840 na 100 tisíc porodů, kojenecká úmrtnost je 92 promile, 14 procent dětí se nedožije pěti let.

K náboženským konfliktům v Abidžanu přes různost vyznání místní populace nedochází. V zemi je 14 katolických diecézí a situace v zemi vyžaduje, aby se církev angažovala ve zdravotní péči. Především se věnuje pastoraci ve veřejných i soukromých zařízeních, často proti odporu a nepochopení se prosazuje služba nemocničních kaplanů - kněží i pastoračních pomocníků, kteří jsou často jakýmisi zastánci nemocných a upozorňují na nedostatky v profesionální péči. Jejich působení není soustředěno jen na nemocné a jejich rodiny, ale slouží i evangelizaci a povzbuzování ošetřujícího personálu. V plánu je zřízení katolických nemocnic a zdravotních středisek přičleněných k velkým farnostem a škol pro zdravotníky. K tomu jsou ovšem zapotřebí peníze a zahraniční podpora. Uskutečnění takový plánů je ztěžováno válečnými konflikty v zemi a pouhou lidskou silou je nemožné.

I referenti z Latinské Ameriky pranýřovali bídu a sociální nerovnosti ve svých zemích; jejich vystoupení byla zaměřena radikálně politicky proti vládě globalizovaného kapitálu. Pro účastníky z postkomunistické Evropy připomínala jejich rétorika překonanou minulost, i když předkládali reálné a aktuální problémy.

Evropští katoličtí lékaři se dnes zaměřují na bioetické problémy začátku a konce života, na etiku výzkumu a problémy, které sebou nesou nové biotechnologické objevy. Zdá se, že necítí potřebu sdružovat se jako lékaři, spíše se organizují podle oblastí zájmů a napříč zdravotnickými profesemi. Národní asociace katolických lékařů hledají svou tvář a poslání v nových poměrech (to platí především pro"staré"země EU). Prezident Evropské federace asociací katolických lékařů (FEAMC), pražský profesor Josef Marek, proto předložil ve svém zásadním projevu řadu otázek a podnětů pro její další činnost. V návaznosti na kongres se konala plenární schůze delegátů všech kontinentů, při níž byl zvolen na další funkční období nový předseda FIAMC, barcelonský lékař dr. José-Maria Simón Castellvi, jemuž odstupující prezident profesor Gian Luigi Gigli vyslovil poděkování za jeho horlivost a námahu spojenou s uspořádáním celosvětového kongresu. Příští kongres v roce 2010 se bude konat v Africe, v Burkině-Faso, zatímco FEAMC uspořádá svůj příští kongres v roce 2008 v Gdaňsku.

Jak při své homilii při závěrečné mši svaté v barcelonské katedrále řekl Mons. José Luis Redrado OH: V jednotě se vzkříšeným Pánem buďme, disponibilní, otevření pro potřeby našeho světa, nemocných a církve. Uplatňujme dary, které jsme získali křtem a dalšími svátostmi - upřímnost, odvahu, mír, radost, velkomyslnost, věrnost, důslednost a lásku. Ať se projeví plody Ducha ve vašem povolání katolických lékařů. Spolu s vědeckým a technickým pokrokem to bude nejlepším vyústěním kongresu.


Fotografie



Dagmar Pohunková
(psáno pro Perspektivy, zveřejněno v nezkrácené podobě s laskavým svolením redakce)

Kontakty a podrobné informace:
www.fiamcbarcelona2006.org; www.matercare.org; www.teenstar.cl; www.renafer.org; info@epiphanymm.com; www.fiamc.org; www.feamc.org