Svatořečená lékařka Gianna Berettová-Mollová (1922–1962)

„Ať se mi děje Boží vůle.“

„Naše práce je dnes bohužel příliš povrchní. Léčíme tělo, a to často inadekvátně.“

– několik citátů z pozůstalosti

Do svého recepturního bloku si dr. Mollová poznamenala čtyři pravidla, jimiž by se lékaři měli řídit:

1. Dělej svou práci dobře. Studuj a buď na výši odborně. Dnes jde příliš často jen o peníze.

2. Buď poctivý. Buď věřící a věrohodný.

3. Pečuj o nemocné s láskou, považuj každého za svého bratra. Buď jemný a ohleduplný.

4. Nikdy nezapomínej na pacientovu duši. My, kdo máme právo na důvěru nemocných, musíme dávat pozor, abychom nezranili jejich duši. To by byla zrada. Vyvaruj se planých a povrchních řečí. Místo toho čiň dobro.

V dějinách lékařství i katolické církve se nachází celá řada lékařů, kteří byli oficiálně prohlášeni za svaté či blahoslavené. Mnohem více je těch, kterým se takové pocty nedostalo a kteří přesto žili bezúhonně a obětavě sloužili svým pacientům. Jistě je mnoho takových mezi námi i dnes – v naší blízkosti i po celém světě, aniž je jim věnována zvláštní pozornost. Gianna Berettová-Mollová, svatořečená papežem Janem Pavlem II. v polovině května 2004, se z jejich řady vymyká důsledností svého života a zvláštními okolnostmi své smrti.

Narodila se jako desáté dítě z třinácti Marii a Albertu Berettovým 4. 10. 1922 v italské Magentě. Pět jejích sourozenců zemřelo v útlém dětství. Rodina byla tradičně katolicky zbožná a Gianna se z tohoto rámce nevymykala. Měla sice ráda sport, hory a lyže, ale ve volném čase se věnovala charitativní práci v rámci tehdejěí Katolické akce a Společnosti sv. Vincenta z Pauly. Jako dospívající dívka si zapisovala různá předsevzetí – na rozdíl od mnoha jiných mladých nadšenců jim zůstala věrná po celý život a prohlubovala svůj duchovní život. Medicínu studovala v Miláně a Pavii, promovala v r. 1949 a za tři roky na to získala specializaci v dětském lékařství. V Magentě pak provozovala všeobecnou praxi, dohlížela na děti v mateřské škole a pečovala o ženy, které měly problémy s mateřstvím. Její pozornost však patřila i starým lidem a chronikům.

Dlouho si nebyla jista svým povoláním. Její bratr Albert založil nemocnici v Brazílii a tak uvažovala o práci v této misijní nemocnici. Když jednou doprovázela vlakem nemocné poutníky do Lurd, prosila o osvícení. A krátce po návratu poznala bratra své pacientky, inženýra Pietra Mollu, se kterým si dobře porozuměla a oba tito nikoli již nejmladší lidé se do sebe zamilovali. Radostně prožili dobu zasnoubení a 24. září 1955 byli oddáni. Bylo to harmonické manželství, podle svědectví přátel se však Gianna snažila nezatěžovat svého muže žádnými problémy. Obdivuhodně prý zvládala povinnosti lékařky, manželky i matky...

V rychlém sledu se jim narodily tři děti. Gianna snášela těhotenství vždy těžce, přenášela a měla těžké porody. Navzdory tomu toužila po dalších dětech, protože je považovala za naplnění smyslu svého manželství. Dvakrát spontánně potratila, ke čtvrtému těhotenství došlo v roce 1961, když jí bylo již 39 let.

Ve druhém měsíci gravidity jí byl zjištěn v malé pánvi veliký nádor nejasného původu – uvažováno bylo o vaječníkové cystě, o myomu nebo i o zhoubném novotvaru. Přesnější diagnostika tehdy bez ultrazvuku nebyla možná. Protože šlo ostav ohrožující matku i plod, byla jí navržena tři řešení. První možností byla hysterektomie těhotné dělohy – pochopitelně za cenu života plodu. To bylo morálně přípustné, katolická tradice takový výkon hodnotila podle principu dvojího účinku, kdy cílem zákroku nebylo usmrcení plodu, nýbrž odstranění dělohy postižené nádorem. Druhou možností bylo ukončení těhotenství a následné odstranění tumoru – plod by sice byl usmrcen, ale děloha by byla zachována pro případná příští těhotenství. Třetí možností byla resekce tumoru při zachování gravidity. Gianna zvolila tuto třetí možnost, i když si jako lékařka byla vědoma její rizikovosti.

Operace proběhla úspěšně. Zjistilo se, že šlo o veliký částečně intramurální a částečně subserózní myom. Těhotenství zůstalo zachováno, dítě se vyvíjelo dobře, ale opět nedošlo ke spontánnímu porodu v termínu a nepodařila se ani provokace oxytocinem. Proto byl na Bílou sobotu 1962 proveden císařský řez. Holčička Gianna Emanuela se narodila zdravá. V pooperačním průběhu však matka dostala hnisavou peritonitidu a zemřela na celkovou sepsi. Pravděpodobně došlo k peroperační infekci a tehdejší možnosti antibiotické léčby na zvládnutí procesu nestačily.

Gianna Mollová tušila, že porod nedopadne dobře, před odchodem do porodnice dala do pořádku všechny své věci a požádala manžela, aby v případě rozhodování – pokud by na něm bylo – dal přednost životu dítěte. Zemřela osmého dne po operaci 28. dubna 1962. Dnes by jistě takové úmrtí bylo považováno za hrubé medicínské selhání.

Její manžel a děti, včetně dcery – lékařky Gianny Emanuely – se zúčastnili letošní kanonizace na náměstí sv. Petra v Římě. Tato pocta patřila nejen statečnosti Gianny Mollové v závěru jejího života, ale také její křesťanské důslednosti a věrnosti v celém jeho průběhu. Je také výjimečná tím, že je to poprvé v novodobé historii církve, že byla svatořečena žena žijící v manželství, nikoli řeholnice či vdova. Jestliže slovo martyr znamená nejen mučedník, ale zejména podle svého původního významu svědek či svědkyně, pak má dr. Mollová nárok na tento titul za svědectví své víry a lásky.

Dagmar Pohunková