Zpráva o X. výročním shromáždění Papežské akademie Pro vita

Letošní výroční shromáždění Papežské akademie Pro vita (PAV) mělo mimořádně slavnostní rámec – připomínalo se 10. výročí založení tohoto sboru.

Ve čtvrtek 20. 2. 2004 proběhlo v Nové synodní hale ve Vatikánu slavnostní zasedání za účasti diplomatů a členů vlád mnoha zemí včetně Slovenska – od nás nikdo, ačkoliv pozvání přišlo a ve Vatikánu máme své diplomatické zastoupení.

Hlavním řečníkem byl emeritní president kongregace pro zdravotní a pastorální péči, Fiorenzo kardinál Angellini, který vyzdvihl úlohu PAV jako poradního sboru papeže v otázkách týkajících se biomedicinských problémů.

Profesor Le Méné přednesl vzpomínku na prvního presidenta PAV, prof. Jeroma Le Leune, vynikajícího embryologa a histologa, objevitele mechanismu působení hormonů, který byl hnacím motorem příprav pro založení akademie, ale ještě před jejím prvním zasedáním zemřel.

Mons. Jakob Eijk, groningenský biskup, přednesl přehled názorů Svatého otce na témata týkající se lidského života.

Odpoledne zazněl v sále Pavla VI: Nové synodní haly koncert Coro capella (tvoří ho studenti římského vyššího semináře) pod vedením Mons. Marca Frisiny. Na programu byla díla G. P. Da Palestriny, Thomase Lucy da Victoria a vlastní tvorba sbormistra na církevní texty.

Vlastní pracovní jednání začalo o den později, ve čtvrtek 21. února. Hlavní tématem letošního zasedání bylo: „Důstojnost lidského rozmnožování a reprodukční technologie: antropologické a etické aspekty“.

Úvodní přednášku přednesl Javier kardinál Lozano Barragán, president kongregace pro zdravotní a pastorální péči, na téma „Biblický a teologický význam lidského plození“. Zdůraznil výjimečnost aktu předávání lidského života další generaci, při němž aktivně spolupracuje Boží moc, která způsobuje, že dar života je skutečným darem a ne pouze výsledkem tělesného spojení, že se proto nelze chovat k lidskému plození jako ke kterémukoli chovu a usilovat o jeho zprůmyslnění, že ingerenci Božího zásahu musíme respektovat a pokorně přijímat i její nepřítomnost vyúsťující v neplodnost.

Odbornou část pak zahájila Dr. Helen Watt ředitelka Linacre Centra z Londýna která ve své přednášce hovořila o konfrontaci otcovství a mateřství vůči metodám umělého oplození. Podle jejích závěrů je nezbytné, aby nový jedinec byl skutečným výsledkem aktivní spolupráce obou rodičů, ne pouze výsledkem zprostředkovaného spojení pohlavních buněk působením cizího subjektu. Technickou asistenci přitom nezavrhuje úplně, ale zdůrazňuje, že nesmí být jediným mechanismem, který vede k oplození.

Prof. Bompiani z University Cacre Coeur v Římě pak přednesl přehlednou přednášku o historii a vývoji metod umělého oplození a jejich vlivu na proces lidského rozmnožování. Považuji ji za medicinské těžiště celé konference a rád bych se u ní zastavil trochu déle.

Postupy zasahující do zcela přirozeného postupu oplození jsou poměrně dosti staré – jsou cíleny jednak ve prospěch vzniku nového jedince, jednak naopak. Ty prospektivní můžeme rozdělit na dvě velké skupiny – jednak na postupy zaměřené na usnadní oplození in vivo a pak na ty, které se snaží o oplození in vitro a přenos zárodku do dělohy.

První skupina zahrnuje jak metody provokované ovulace se všemi následky s tím souvisícími:

  • nezbytně nutný hormonový šok provokuje vaječník k překotné činnosti a nemusí vést k zisku kvalitních vajíček (nemají prostě dost času na dozrání a sebekontrolu);
  • hormonový šok usnadňuje sice zisk nadnormálního počtu vajíček, ale zároveň brání normálnímu zahnízdění;
  • není dostatečné množství validních informací o tom, do jaké míry může ovlivnit hormonový šok patologické procesy dlouho po jeho použití; tak odběr spermatu a jeho přenos do ženských pohlavních cest, aby bylo možné oplození přirozenou cestou v situacích, kdy je třeba překonat chemickou, mechanickou nebo imunologickou bariéru znemožňující přirozený prostup spermií ženským pohlavním traktem. Tam, kde málo pravděpodobné, že se spermie mohou setkat s vajíčkem (např. průchodný je jen jeden vejcovod a jen opačný vaječník), tam se kombinuje odběr vajíčka a jeho přenos spolu se spermiemi do tuby k oplození. V době, kdy se tyto metody používaly, nebyly dostatečně známy detaily fysiologického oplození (např. kapacitace, hormonová blokáda luteální fáze, možné imunologické abnormality ve vejcovodu a děloze proti vajíčku či spermiím apod.). Dnes se tyto metody prakticky nepoužívají, ačkoli by měly při využití současných poznatků velkou naději na úspěch (větší než postupy aktuální).

    • Do druhé skupiny patří metody in vitro, a to:

  • IVF ET / FIVET, tedy oplození in vitro (v systému velmi podobném přirozenému oplození při využití všech „normálních“ mechanismů prostupu spermie obaly vajíčka) a následný přenos embrya (po určitou dobu kultivovaného „ve zkumavce“) do dělohy
  • ICSI – (pomocí mikromanipulace vpravení jediné vybrané spermie přímo do nitra vajíčka, což vyřazuje všechny existující bariéry kladené přirozenému prostupu spermie k vajíčku i možnost „volby“ nejvhodnější z dosputných vajíčkem samotným) se všemi modifikacemi, to znamená:

    • I. cílený přenos spermie z ejakulátu
    II. cílený přenos spermie z punktátu z nadvarlete
    III. cílený přenos spermatidy z biopsie varlete
    IV. výměna jádra ve vajíčku ženy s mitochondriální poruchou a následné vpravení samčího prvojádra (i. – iii.) – zde vzniká problém v tom, že konstuované embryo má vlastně 3 rodiče – otce a 2 matky (jednu, která věnovala jádro vajíčka a druhou, od níž pochází zbytek vajíčka)

    Autor velmi podrobně popisoval i velmi nízké výtěžky jednotlivých metod, které klesají spolu s postupem abnormality zdrojů pro konstrukci zygoty in vitro. Závěr – rozpačitý, pouze technický a uvádějící risika (plynoucí z mnohočetného těhotenství, redukce těhotenství a hlavně všechna risika plynoucí ze snahy vyrobit z mizerných surovin kvalitní produkt).

    Mons. Livio Melina se ve svém sdělení věnoval vnitřní logice zásahů metod umělého oplození do lidského rozmnožování z etického hlediska. Zdůraznil, že podle mechanistického hlediska současné biologie je umělé oplození určitým odstraněním náhodnosti vzniku embrya, které při použití umělých postupů by mělo vznikat zákonitě. Že to tak dodnes nefunguje přičítají technokraté metodické nedokonalosti. On sám považuje umělé metody za použitelné v případech, kdy je zapotřebí překonat sekundární diskvalifikující okolnosti při jasném a perspektivním vztahu obou partnerů. Je naprosto nutné dodržet vztah sexuality k plození a vystříhat se jakýchkoli zásahů porušujících původní smysl rodičovství.

    Profesor Serra, SJ, genetik, se zabýval eugenickými a experimentálními otázkami a hlavně preimplantační diagnostikou. Zdůraznil, že velká většina postupu při umělém oplození má výrazně selekční charakter, přičemž nic nemůže takovou selekci opodstatňovat. Platí-li to pro výběr vajíček či spermií, pak ještě více o výběru embryí již vytvořených a ohodnocených preimplantační genetickou diagnostikou (PGD). Jeho pohled je odmítavý k postupům, které PDG vyžadují. Zdůraznil opět mizivý výtěžek těch komplikovaných postupů.

    Prof. Monica Lopez Barahona zdůraznila jeden zamlčovaný fakt – totiž že metody IVF nejsou metodami léčícími. Kriticky posoudila risikové momenty spojené se superovulací (co s vajíčky, která zbývají), proč a jak zacházet s přebytečnými embryi (je nutné riskovat mnohočetné těhotenství samo o sobě riskantní, apod). Závěrem konstatovala, že IVF metody dehonestují embryo na produkt, že zvyšují risika plynoucí z mnohočetných těhotenství, zvyšují nebezpečí experimentování s lidskými zárodky, logicky vedou k pokusům o klonování a používají i abortivních postupů při přenosu velkého počtu embryí do dělohy najednou.

    V pátek se řečníci věnovali především psychologickým a legislativním okolnostem umělého oplození. Hovořili o vlivu odlidštěného plození na rodiče a zejména na matky, o legislativní úpravě v různých zemích, o tom, zda je možné nespravedlivými zákony dojít ke spravedlivému řešení některých biologických konfliktů, ale také o prevenci neplodnosti. Je zajímavé, že v této souvislosti nepadlo slovo o imunologických komplikacích plodnosti, o možnosti předcházet neplodnosti důsledným řešením algických syndromů, apod.

    Velmi zajímavá byla skupina sdělení věnovaných problematice adopce jako jedné z cest možného řešení neplodnosti. Adopce „přespočetných“ vajíček a embryí páry neschopnými počít zdravého potomka by mohla být mnohem perspektivnější než křečovité pokusy za každou cenu dosáhnout vlastního potomka i přes biologickou neschopnost. Většina diskutujících připouštěla, že přitom vzniká stejný vztah k narozenému jako při adopci narozeného dítěte s tím, že zejména pro matku může mít velice významný vliv i těhotenství s adoptovaným potomkem.

    Celkově se dá říci, že nálada byla poněkud pesimistická – bylo jasné, že sekulární společnost metody IVF považuje za normální, chce je a chtít je bude. Co ale zaznělo velmi silně, byl odpor k jakýmkoliv záměnám pohlavních buněk, k adresnému poskytování pohlavních buněk (známým dárcům spermií či vajíček), k aplikacím IVF metod u lesbických párů a u nemanželských vztahů, ale i obava z velmi pravděpodobného kupčení s pohlavními buňkami a zejména s vajíčky u metod používajících výměnu jádra ve vajíčku, které by mohlo znamenat i určité vydírání některých společenských skupin či států vykořisťovaných jako zdroje vajíček pro movitější neplodné páry. Podle mého chápání dospěly debaty k závěru, že když selžou všechny možné diagnostické a terapeutické možnosti a nedá se jinak pomoci, pak použití té nejjednodušší metody co nejbližší přirozenému postupu by bylo možné akceptovat. Čím komplikovanější postupy je nutné volit a čím více se metody asistované reprodukce vzdalují přirozenému průběhu, tím méně jsou přijatelné jak z etického, tak z psychologického či filosofického hlediska. Takzvané právo na vlastní děti je fikce vyplývající z naprostého nedostatku pokory a z přesvědčení o všemohoucnosti lidské vědy. Výsledky 25leté praxe in vitro fertilisace u člověka nejsou zatím nijak povzbudivé a nedávají ani do budoucna jistotu o tom, že to je obor lidského snažení zaměřený skutečně jen k dobru lidstva jako takového.

    Duchovním vyvrcholením celé konference bylo setkání se Svatým otcem v sobotu v poledne. Jan Pavel II. přednesl krátký projev. Po něm jsme všichni měli možnost kratinkého osobního setkání tváří v tvář. Svatý otec, který byl do audienční síně přivezen na pojízdném podiu a během celé audience nepovstal z křesla, budil dojem smrtelně unaveného člověka, ale při tom prchavém osobním kontaktu jsem cítil, že z něho vyzařuje nesmírná síla a laskavý zájem – na mou pozdravnou větu odpověděl česky. Jeho řeč byla srozumitelnější a plynulejší než při minulé audienci před rokem a také známky některých onemocnění byly méně patrné.

    O něco radostnější bylo pak sobotní večerní a víceméně náhodné setkání s Mons. Giovannim Coppou v Casa Santa Martha, kdy jsme byli ubytováni. Pan nuncius s ohromným enthusiasmem vzpomínal na své působení v Čechách, na úskalí, která mu kladla jak čeština, tak i naše mentalita, na ty v Čechách, kteří mu jsou blízcí. Dotkl se pochopitelně aktuálních problémů a také některých procesů, které v současnosti probíhají (např. svatořečení), velmi se zajímal o stav na teologických fakultách nejen na pražské a prokázal opravdu hluboké zasvěcení do všeho, co se týká naší země. Jeho závěrečné pozdravy jsem proto necítil nijak formálně.

    Významným momentem pro Českou republiku podle mého názoru bylo i jmenování druhého řádného člena Akademie, kterým se stal doc. PhDr. Jaroslav Šturma, CSc. Akademie může podle statutu mít nejvíce 70 řádných členů a proto zastoupení 2 členů z naší země považuji za velkou poctou našemu národu.

    Petr Hach