Moderní umírání a smrt

Hamburská činoherní scéna uvedla v lednu 2006 premiéru hry „Moderní smrt – O konci humanity“. Švédský spisovatel Carl-Hennig Wijkmark uveřejnil stejnojmennou knihu před více než třiceti lety, ale její dramatizace je dnes vnímána jako výsostná aktualita. Pozadí scény tvoří žaluzie, na niž jsou promítány videozáznamy a statistiky. V popředí diskutuje u řečnických pultíků pět expertů o společenské hodnotě člověka. Slovně se sice distancují od nacistické euthanasie, ale uvažují ve smyslu sociálního darvinismu o nákladech spojených se sociálním a zdravotním zabezpečení starých a postižených lidí. Demografický vývoj v rozvinutých zemích směřuje k tomu, že náklady na ně přespříliš zatěžují ekonomicky aktivní populaci. Nikdo nemá být usmrcován proti své vůli, ale společenský tlak má být natolik silný, aby lidé starší než 70 let sami dobrovolně využívali úřední nabídku euthanasie a žádali o usmrcení. Po padesátiminutovém exposé technokratů vystoupí na scénu šestá osoba jako hlas svědomí s obhajobou etických zásad a plamenně se zastává práva na život a na společenskou solidaritu. Etické zásady musí být pevné jako beton, a nesmějí se třást jako pudink. Po úlevě, kterou navodí její vystoupení, však hra nekončí a první pětice expertů rozvíjí svůj plán B: je škoda nevyužít těla zemřelých, vždyť mohou být zdrojem surovin pro farmaceutický a chemický průmysl. Pro nevyužitelné zbytky mrtvých těl navrhují státní pohřební ceremoniál. Úděsná, černá politická satira končí a vrcholí konstatováním, že samozřejmě plán B předpokládá uskutečnění plánu A, jímž je gerontocid.

Autoři uvedené dramatizace nemilosrdně obnažili samu podstatu současné debaty o „milosrdné smrti“. To, co bylo prezentováno jak na začátku nacistické éry, tak v naší současnosti jako snaha pomáhat nevyléčitelně nemocným a nesnesitelně trpícím lidem, se stále více projevuje jako ekonomicky motivovaná kampaň. Umožňuje ji současný kult mládí, krásy a síly, pořadí hodnot, z nichž nejvyšší je autonomie a seberealizace jedince. Současní propagátoři euthanasie již mluví mnohem méně o neztišitelných bolestech - protože s těmi si už dnešní paliativní medicína umí poradit. Do popředí se dostává obava ze ztráty důstojnosti, nechuť být závislý na druhých lidech, být na obtíž rodině. A tak se vytváří atmosféra, kdy o smrt žádají i lidé, kteří netrpí smrtelnou nemocí, ale jsou v depresi a mají strach z bezmoci a dlouhého umírání. V rozvinutých zemích tak působí spolky jako Exit International nebo Dignitas, jejichž členové platí členské příspěvky, za které dostávají tištěné pokyny a mohou se zúčastňovat seminářů o nejpohodlnějších způsobech sebevraždy. Experti těchto spolků žadatelům k sebevraždě pomáhají - donedávna cestovali zájemci o asistovanou sebevraždu do Švýcarska, kde jim Dignitas dává v pronajatém hotelovém pokoji k dispozici jed. Od začátku tohoto roku by měly pomoc při sebevraždě poskytovat i švýcarské nemocnice. Pan Minelli, ředitel společnosti Dignitas, založil na sklonku minulého roku pobočku v Německu a usiluje o expanzi do dalších evropských zemí. V Austrálii zase nacvičovala společnost Exit International se zájemci sebevraždu vdechováním helia nebo oxidu dusného z komerčně dostupných bomb.

Ve veřejné debatě a mediích se často účelově matou pojmy. Euthanasie znamená zabití nevyléčitelně nemocného a neztišitelně trpícího člověka na jeho vlastní žádost. Nizozemské zákonodárství, kde je euthanasie povolena zákonem od r. 2002 (od r. 1975 se prováděla ne legálně, ale s možností beztrestnosti), vyžaduje opakovanou žádost podepsanou kompetentním nemocným, známou a ověřenou diagnózu, předpokládanou délku života kratší než půl roku, ověření těchto údajů dvěma lékaři. Lékař, který smrtící prostředek nemocnému podá, musí pak svůj čin nahlásit příslušnému úřadu k přezkoumání.V Belgii je euthanasie legalizována také od roku 2002, usmrtit na žádost je možné i člověka trpícího nikoli tělesně, ale duševně. O usmrcení mohou požádat i nezletilí a v současnosti se uvažuje o legalizaci euthanasie, tedy zabíjení, postižených novorozenců (což se mnohde už děje). V belgických lékárnách mohou praktičtí lékaři zakoupit již hotové soupravy pro euthanasii.V Belgii i Nizozemsku se ovšem odhaduje, že mnoho lidí je usmrcováno bez výslovné žádosti, na nátlak příbuzných, a že mnoho případů je nehlášených. Ve Velké Británii, kde euthanasie není zákonem povolena, se odhaduje, že byly nelegálně takto usmrceny asi tři tisíce osob. V žádné jiné evropské zemi není euthanasie legalizována. Mimo Švýcarsko je trestné i napomáhání k sebevraždě (tzv. asistovaná sebevražda). Ve Francii je zákonem uznáno právo nemocných na odmítnutí léčby, případně i formou „předem vyjádřené vůle“. V jiných státech se o platnosti takové předem vyjádřené vůle (living will, Patientenverfügung) uvažuje. Z mimoevropských zemí je asistovaná sebevražda povolena v americkém státě Oregon. Zákon povolující euthanasii v Austrálii byl federálním parlamentem vzápětí zrušen.

Vypnutí přístrojů u lidí s mozkovou smrtí a ukončení nebo nezahájení zbytečné, neúčinné léčby – pokud možná po dohodě s nemocným – se za euthanasii nepovažuje. Nemocný člověk má právo na to, aby jeho utrpení nebylo zbytečně prodlužováno heroickými léčebnými zákroky nebo nepříjemnou léčbou a aby mohl přirozeně v klidu zemřít. V konečných fázích života, kdy mu léčba pomoci nemůže, má mít nárok na pečlivou a dostupnou paliativní a hospicovou péči.

Rada Evropy, sdružující 45 členských států, opakovaně jednala o právech těžce nemocných a umírajících osob. Návrhy na legalizaci euthanasie v členských zemích Rady Evropy její Parlamentní shromáždění opakovaně zamítlo – naposledy v dubnu 2004. Rozhodující a stále platné je Doporučení Rady Evropy č. 1418 z roku 1999, v němž zdůrazňuje úctu k lidských jedincům v posledních fázích jejich života, jejich nárok na paliativní péči, zahrnující nejen tišení bolesti a kvalitní ošetřovatelskou péči, ale také uspokojování jejich psychologických a duchovních potřeb. Evropské křesťanské církve proto spolupracují na poskytování duchovních služeb v nemocnicích prostřednictvím pastoračních asistentů a asistentek, tzv. nemocničních kaplanů, kteří jsou členy nemocničních týmů a jsou pro nemocné dostupnými a kvalifikovanými partnery k rozhovorům v jejich existenciálních úzkostech. Pro lidi v konečných fázích života je pochopitelně nejpříjemnější, mohou-li život dokončit doma, ve svém vlastním prostředí, obklopení svými blízkými. To ovšem není vždy možné a někdy je to pro rodinu příliš veliká zátěž. Proto jsou zakládány hospice, pokud možná i zařízení poskytující domácí hospicovou péči, které pomáhají a radí pečující rodině.

Je pochopitelné, že své vlastní smrti i smrti svých blízkých hledíme vstříc s obavami. Každý člověk umírá svou vlastní jedinečnou smrtí; naši předkové s ní počítali a uměli se ni připravovat. My ji vytěsňujeme a snažíme se ji oddálit, ale jelikož neznáme dne ani hodiny, měli bychom se znovu naučit žít s její perspektivou a tím více si vděčně cenit každého dne života. Pokud se dostaneme do situace, že budeme povoláni, abychom ke smrti doprovázeli někoho ze svých blízkých, můžeme to chápat to jako šanci k našemu vlastnímu dozrání a k obohacení našeho lidství. Pro kvalitu a mravní zdraví určité společnosti je pak rozhodující, jak se chová ke svým nejslabším a nejohroženějším členům, tedy i ke starým, nemocným a umírajícím lidem..

Dagmar Pohunková
(původně psáno pro Perspektivy, přílohu Katolického týdeníku)